ROZHOVORY

Sedmička-Plzeňský kraj
Markéta Čekanová Plzeň

Tvář týdne-Daniela Šinkorová
Umím jen pět procent toho, co bych ve své profesi měla umět

Herečka a zpěvačka Daniela Šinkorová sama sebe nešetří kritiky. V plzeňském
představení Prodavači snů je však ozdobou.

Plzeňští fanoušci Daniely Šinkorové se po pěti letech znovu dočkali. Herečka se vrací na plzeňskou scénu a její um si mohou užít na vlastní oči v Divadle J. K. Tyla v představení Prodavači snů.
Rodačka z Nitry miluje nejen zpívání, ale i jízdu na skútru, jak uvádí v rozhovoru pro Sedmičku. Do Plzně na představení muzikálu Prodavači snů však jezdí autem.

Není to náročné po představení, když se vracíte v noci unavená?

Ani ne. V autě ráda relaxuju. A přestože představení končím naprosto bez hlasu, stejně si cestou domů v autě zpívám. Je to jediný prostor, kde můžu být zavřená a vřískat na plné pecky.

Co zpíváte?

Všechno. Dokonce si ještě jednou projedu celé představení. A mám cédéčka rolí, které se mi líbí, takže si zpívám třeba Jekylla a Hydea. Anebo si kvůli informacím pustím Radiožurnál. A tam si pak zazpívám s kýmkoli, koho hrajou.

Cestou do Plzně na představení se krotíte a hlas si šetříte?

Taky zpívám. To je taková moje příprava na představení. Mám prostě v autě pracovnu.

Už jste se letos projela na skútru?

Ještě ne, ale už je vytažený a čeká. A smutně na mne kouká. Ale nebyl čas. Měla jsem v Plzni pět představení po sobě a mezitím jsem točila Česko na talíři. A večer se jezdit nedá, na to je moc zima.

Kolik kilometrů jste na něm nejvíc najela?

Asi osm set.

V celku?

Jednou se nám porouchalo auto na dálnici někde u Val di Fiemme a já jsem spěchala na natáčení. Tak jsme skočili na skútr a jeli jsme.

Jak jste vypadala, když jste dojeli?

Vyklepaná a zmrzlá. Ještě odpoledne jsem rozmrzala. To bylo jedno z nejhorších natáčení, jaké jsem zažila. Ale skútřík to vydržel.

Takže v létě na něm budete jezdit do Plzně na představení?

Na představení bych jela moc ráda, ale v noci zpátky by to nejspíš nešlo. Přeci jen i v létě je na něm večer zima. A hlavně co je důležité podotknout, jeho světlo nevidí za roh. Po dálnici bych se na něm za tmy bála.

Bojíte se třeba, když jedete po nějaké menší silnici a předjíždí vás kamion?

Mne kamiony nepředjíždějí. Mám rychlý skútr. Ale když jsem na něj ještě neměla řidičák, mohla jsem mít jenom motorku, a ta jela maximálně padesát. Takže mě předjížděly kamiony i autobusy, a to bylo něco strašného. Jinak nemám strach, ale cítím zodpovědnost. Snažím se předvídat. Co když ten přede mnou usne, co když mu praskne pneumatika? Zkrátka představuji si co nejvíc situací, které by mohly nastat, a snažím se pořád soustředit na jízdu.

Proškolila vás v tomhle nehoda, kterou jste měla před pěti lety. To jste jela do Plzně hrát Kabaret a úplně jste odepsala auto?

Vlastně ano. Tenkrát to nebyla moje chyba. Jela jsem levým pruhem a najednou mi tam vjelo auto z prostředního pruhu, kterému tam zase z pravého pruhu vjel kamion. To auto jelo asi tak sto a já sto třicet. Snažila jsem se to ubrzdit, jenže bylo namrzlo a dostala jsem hodiny. Od té doby mám z kamionů velký respekt. A v noci dávám pozor na každé auto, které jede nějak divně, aby náhodou neodbočilo bez blinkru nebo neudělalo něco nečekaného.

Do Plzně jste se v představení Prodavači snů vrátila pět let po Kabaretu. V několika rozhovorech jste uvedla, že zkoušení na Kabaret bylo tak hektické, že jste teď spoustu členů souboru vůbec nepoznávala. Jaký byl tedy váš návrat?

To byla velká nadsázka. Samozřejmě kolegy, s nimiž jsem měla nějaké dialogy nebo pěvecká čísla, jsem si pamatovala. Ale splynuli mi kolegové ze sboru a z baletu.

Takže Bronislava Kotiše, který vám byl partnerem tenkrát a je i teď, jste poznala?

S Broňou jsme kamarádi, čas od času si telefonujeme a moc mu držím palce. Dokonce sleduji i jeho představení, která hraje v Praze. Když jsem měla po Plzni znovu nabídku dělat Kabaret, odmítla jsem.


Proč?

Nemohla bych dělat tutéž inscenaci podruhé a s někým jiným. Dala jsem do ní všechno, co umím a co si dovedu v té roli představit. Nevím, co bych do ní měla dát víc. A asi by mi ani nesedělo ji předělávat. Ale dělat jiné představení ve stejném divadle, to je něco jiného. Takové návraty mám ráda. A Plzeň je pro mne divadlo divadel. Klasické velké divadlo s živým orchestrem, to se už dneska nevidí. V Praze je jen v Karlíně.

V čem je pro zpěváka rozdíl, jestli zpívá s živým orchestrem, nebo s nahranou muzikou?

S reprodukovanou muzikou se nemůže stát kouzlo okamžiku. S orchestrem je každý večer jiný. Máme dva dirigenty, každý to diriguje jinak, s každým jsme na sebe jinak napojeni, mění se i složení orchestru a muzikanti mají pokaždé jinou náladu, prostě každé představení je originál. Navíc dirigent cítí a umí zpěvákovi pomoci. Může třeba trošku zpomalit nebo zrychlit podle toho, jak se scéna vyvíjí. S reprodukovanou hudbou člověka nic moc nepřekvapí.

Máte pocit, že zpíváním s orchestrem víc pěvecky rostete?

Určitě. Když vznikne propojení mezi muzikanty a dirigentem, ohromně vás to nakopne. Je to inspirující.

Který dirigent pro vás byl největší inspirací nebo největším učitelem?

Fantastický je Jiří Petrdlík, který diriguje Prodavače snů a pro mne byl novou osobou.Úžasně diriguje i vážnou hudbu a má ohromný přehled. Spolu jsme začali pracovat už o Vánocích, mezi svátky jsme se sešli v Praze a pracovali jsme na představení. Řekl mi spoustu praktických věcí, které mi předtím nikdo neřekl. Pracuji s ním velice ráda a je mi pod jeho vedením nesmírně dobře. Na Kabaretu byl pro mne podobně důležitý Pavel Kantořík, který jako by dirigoval podle mě. Samozřejmě, že správně by to mělo být obráceně, ale on se mnou doslova
dýchal. Mohla jsem se na něj absolutně spolehnout i v případech, kdy jsem třeba byla nemocná nebo měla něco s
hlasem.

To je hezké, když ještě na prahu čtyřicítky pořád objevujete ve své profesi nové a nové věci. Je něco, o čem bezpečně víte, že to ještě opravdu neumíte?

Spoustu věcí. Čím jsem starší, tím víc vím, že nic neumím. S každou novou zkušeností zjišťuji, že je hrozně moc toho, co bych umět měla a neumím. Umím tak asi pět procent toho, co tahle práce obnáší.

Co zjišťujete, že neumíte v kuchyni, když točíte Česko na talíři?

Neumím vůbec nic z toho, co umí pan Sapík a vůbec mě to netrápí. Ale je to pro mne inspirace. Především v tom, že mě naučil vaření milovat. Stalo se mým koníčkem a odpočinu si u něj.

Co vás naučil uvařit?

Špenátový salát s lanýžovým olejem. Už od základní školy jsem měla ke špenátu odpor, takže jsem si neuměla představit, že bych z něj dělala salát. A ještě k tomu s kozím sýrem, medem a pokapaný lanýžovým olejem. Výsledek byl ale úžasný. Podle kuchařky, kterou mi pan Sapík dal, jsem se ještě naučila moravského brabce. Hlavně je pro mne ale inspirací v tom, že se dá uvařit z čehokoli cokoli.

Měla jste z domova od maminky základ tradiční slovenské kuchyně?

Hodně jsme spolu dělaly kompoty, džemy, sirupy a medicíny. Táta choval včely a dělal věci z propolisu nebo vyráběl víno.U toho všeho jsem byla. Ale k vaření jsem se moc neměla. Potom jsem ve čtrnácti letech odešla na konzervatoř a pak už jsem nepochytila vůbec nic. Takže z tradiční slovenské kuchyně bych možná s mámou na telefonu zvládla halušky. Taky mě máma naučila takovou základní dobrou kuřecí polévku. Zrovna včera jsem ji vařila a máma mi ji pochválila.

Jak často se s maminkou vídáte?

Tak jednou za tři měsíce. Teď přijela od Vánoc poprvé. Když jsem ještě točila Ordinaci na Slovensku, vídaly jsme se častěji, protože jsem u ní přespávala.

Nestýská se vám po slovenštině?

Když se mi zasteskne, sáhnu po knížce. A hlavně si často volám s mámou, se sestrou a se synovci. Navíc maminka mi každý den pošle slovenský vtip. A když se někde potkám s nějakým Slovákem, mluvím s ním samozřejmě slovensky.

Co vás čeká letos v létě?

Oslovila mě jedna agentura, která připravuje Noc filmové hudby, což bude deset koncertů v zámeckých areálech pod širým nebem. Třeba pro dva až tři tisíce diváků. Hrát se má na Lednici, na Okoři a podobně. A na jevišti budu s Danem Bártou, Bárou Basikovou, Pavlínou Senič, Jaroslavem Uhlířem a dalšími skvělými lidmi. A hlavně tam zase bude velký živý orchestr.