ROZHOVORY

Týdeník Televize, autor: Vašek Vašák

Daniela Šinkorová: Ve stresu funguju nejlíp
Jako jediná si zahrála jak v české, tak ve slovenské Ordinaci v růžové zahradě. Ocitla se i v Česku na talíři.
Podle českého kalendáře má svátek 9. září, podle slovenského 3. ledna. Užívá si oba. „Neslavím 9. září, ale dostávám esemesky. Lidi si vzpomenou, což je hezký,“ usmívá se Daniela v jedné z kaváren Centra Chodov, kde náš rozhovor vznikal.

Do rodné Nitry asi moc často nejezdíte, že?

Když jsem točila slovenskou Ordinaci, svoji účast jsem podmiňovala tím, že budu v Nitře přespávat, protože je z Bratislavy jen osmdesát kilometrů. Nyní záleží na tom, kdy si mě scenáristi zase vytáhnou. Naposledy to bylo na jaře.

Jaký byl pro vás rozdíl mezi slovenskou a českou Ordinací?
V české jsem měla velkou roli, takže v počtu natáčecích dnů. A ve větším pocitu zodpovědnosti, protože jsem byla ke konci jedna z hlavních postav a všechno se víceméně točilo posta lo N kolem mě. Na Slovensku to byl spíš dárek. Jezdila jsem tam průměrně pětkrát měsíčně. Bylo to příjemný, ale těžký, protože jsem se po dvaceti letech vrátila k rodnému jazyku. Naposledy jsem ho na jevišti použila v devatenácti při své první a zatím poslední roli na Slovensku. Přechod z češtiny, která už je mi bližší a pracuju s ní častěji, bolel. Celou cestu v autě jsem si pouštěla slovenský rádio, aby si ucho zvyklo. Hloupý je, že poznám, když to není perfektní. Ať česky, nebo slovensky. Pak se člověk míň soustředí na herecký výkon. Nebo sous bo pokud chce na place improvizovat, zjistí, že v něm slovenština sice zůstala, ale občas nějaké slovo špatně skloňuje. Alespoň mně tam skákaly český koncovky. Česky je třeba Paříž a slovensky Paríž. Takže člověk nebyl úplně svobodný.

Vaše maminka byla loutkoherečka.Měla loutky i doma?
Maminka má plný dům loutek. Jedna z mých nejoblíbenějších byla Zlatovláska, která je vysoká asi metr čtyřicet. Máma byla jedna z nejlepších vodiček loutek na Slovensku.

Takže jste měla pohádky spojené s loutkami?
Docela jo. Kromě toho táta fotil, pak promítal diapozitivy na zeď a k tomu si vymýšlel příběhy. Byl dobrej. Vedl ho k tomu jeho tatínek. Pamatuju se, jak se vždycky zatopilo v kamnech, sešli jsme se celá rodina a dědeček vyprávěl sáhodlouhý pohádky.

Důležitou osobou ve vašem životě prý byla i sestra...
Dělala mi druhou mámu. Jelikož jsem uměla číst dřív, než jsem šla do školy, zavedla mě do městské knihovny a já ji postupně celou přečetla. Půjčovala jsem si pět knížek týdně! Byl to pro mě kouzelný svět. Když jsem pak odešla ve čtrnácti letech studovat do Bratislavy konzervatoř, vysvětlila mi určité věci, které se v knížkách nepíšou. Řekla mi, jak se ke komu chovat, komu vykat, komu tykat, jak poděkovat, když mi někdo pomůže. Kdykoli mám nějaké důležité rozhodování, zajímá mě její názor.

Údajně jste chtěla studovat chemii.
To byl takový záchvěv, protože jsem v ní byla na základní škole nejlepší. Říkala jsem si, že by mě bavilo být magistrou, a představovala jsem si, jak vymyslím nějaký lék a zachráním spoustu lidí. Vzorce mi sice šly, ale ke studiu chemie je potřeba i matematika a další obory, a v nich jsem dobrá nebyla. Takže jsem napsala jako první školu konzervatoř, a kdyby nevyšla, tak jazykové gymnázium. K jazykům mám taky blízko.

Otevřel se před vámi na konzervatoři kouzelný svět?
Bylo to, jako bych se dostala do knížky o Harrym Potterovi. Šesťáky jsme zdravili dobrý den, připadali nám strašně slavní. Starší spolužáci mluvili specifickým jazykem, kterému jsme nerozuměli...

Na konzervatoři jste se měla zamilovat postupně do dvou muzikantů a pak jste se učila hrát na nástroje, které studovali...
Ano. Napřed jsem hrála na bicí a pak na basu. Na tu jsem uměla jenom stupnice a hrozně mě z toho bolely prsty. Předtím jsem chodila řadu let na piano, zúčastňovala se i soutěží, a přišlo mi líto ničit si ruce. Ale bicí jsem vzala opravdu vážně. Půl roku jsem docházela k učiteli, cvičila na virbl, jenomže když řekl, že bych se měla posunout dál a koupit si soupravu, skončilo to, protože hrát na ni v paneláku nešlo. Ten kluk, kterého jsem milovala, měl v suterénu cvičebnu, já tam tajně chodila a dívala se na něj skrz sklo. Asi to ani neví. Dneska je slavnej a pohybuje se v jazzu.

Na JAMU jste šla kvůli muzikálovému herectví?
To bylo tak: Na konzervatoři byla jednou z nejlepších Alenka Antalová. Obě jsme měly blonďaté vlasy, vysoké čelo, modré oči, špičatý nos, podobnou postavu, někteří si nás pletli. Sblížily jsme se a založily vokální sextet, který doprovázel školní big band, s nímž jsme objeli celou Evropu. A pak se Alenka dostala do prvního, experimentálního ročníku muzikálové tvorby na JAMU a vyprávěla nám, jak je to tam super. Tak jsem se tam taky přihlásila.

Byl odchod do Brna obtížný?
Byl. Jiný jazyk, jiná mentalita lidí, po prvním ročníku jsme se přestěhovali s mojí školní láskou Romanem Vojtkem do podnájmu a do Bratislavy jsem jezdila hrát představení Pořady VIP zprávy
Grandhotel. Za divadlo jsem sice měla pár korun, ale ty mi na režii nestačily, takže jsem našim vděčná, že mě vydrželi podporovat. V ročníku se nás sešlo asi deset, kdo jsme byli totální blázni do muzikálu. Věřili jsme, že jednou půjdeme všichni na Broadway, a trávili jsme ve škole celý den, od osmi ráno do osmi večer. A pak jsme ještě byli schopní celou cestu v tramvaji prozpívat.

Při JAMU jste hrála i v divadle...
Nejdřív v Národním divadle v Brně. Korepetitorka paní Pluháčková a dirigent Moulík se na mě byli podívat na premiéře Grandhotelu v Bratislavě, a když se připravoval muzikál Sugar, pozvali mě na konkurz. Pak přišly Sny nocí svatojánských na Křižíkově fontáně v Praze, a když po dvou letech skončily, následoval Bastard a šedesát představení v Národním divadle v Praze. Už jen sedět v šatně na místě paní Galatíkové byl pro mě zážitek. A pak po jednom představení přišel na jeviště pan Kemr, kterému se naše představení líbilo, protože mělo duchovní tematiku, přinesl na tácu pro všech čtyřicet lidí panáčka becherovky a každému ho nabídl a poděkoval mu.

Sugar jste si zahrála i v Karlíně.
Jednou, jako záskok. Ale byl důležitý, protože mi přinesl další role. Na základě toho, že jsem jim zachránila představení, mi pan ředitel Županič nabídl Anděla s ďáblem v těle. Pak jsem měla hrát v Chicagu jednu z osmi vražednic, ale Simona Postlerová onemocněla s hlasivkami a já se musela naučit za čtrnáct dní její hlavní roli Velmu Kelly! Za Chicago a Kristiána jsem nakonec dostala Thálii.

Zaskakovat za někoho je asi dost stresující...
Ve stresu mi funguje hlava i emoce daleko líp. A vůbec nejlíp se mi tvoří, když je za pět minut dvanáct.

Napsala jste řadu českých písňových textů. Dá se tedy říct, že už v češtině i myslíte?
Z devadesáti procent v ní myslím i čtu. Když si pak po čase vezmu slovenskou knížku, prvních dvacet stránek si zvykám, že je v jiný řeči. Slovenština má výrazy, který v češtině neexistují. Třeba pahreba, což je doutnající uhlík.

Podle vašich nahrávek jsem usoudil, že máte ráda muzikálové melodie s doprovodem velkých orchestrů..
Muzikály se tak většinou píšou. Navíc se musím přiznat: když je za mnou živý orchestr a hraje dobře, tak z toho mám orgasmus. Half playback, to není ono. Líbí se mi taky latinskoamerická hudba, jazz, šansony, dovedu ocenit lidovku, a když si dám víno, tak i zazpívat.

Když jsme u muzikálů, jak jste se dostala k Jiřímu Kornovi?
Po JAMU jsem udělala konkurz do muzikálu Dracula, kvůli kterému jsem se sem přestěhovala, a Jirka v něm hrál. A protože netrpí hvězdnými manýry a bavil se i s company, povídali jsme si, chodili spolu na kulečník, který mě moc dobře naučil, strávili jsme ve vší počestnosti spoustu hodin a on pak přišel s tím, že bychom spolu udělali číslo Money, Money z muzikálu Kabaret. František Polák nás pak pozval do televizní Šance, byli jsme na Bratislavské lyře, dělali Silvestra a dostávali společně nabídky. A Jirku tehdy napadlo, že by mě mohla zastupovat jejich agentura, čímž mě vlastně pozval do nejvyšších pater českého šoubyznysu. Jenže pak se mu nezdařil projekt -vybudování kabaretu v Praze - a ze společných ambicí sešlo.

Nitra-Bratislava, Bratislava-Brno, Brno-Praha. Který přechod byl pro vás nejtěžší?
Do Prahy. Ve čtrnácti se přijímají nové věci relativně bez problémů, ale čím je člověk starší, tím má víc obav, zodpovědnosti, ztrácí iluze... Praha je specifická, konkurenční, drahá, lákavá. Bylo to těžký. Moc. Je tu jiný uvažování než v Bratislavě a v Brně, jiný humor, je to tady leckde nebezpečný a byla jsem na to úplně sama.

V čem je to nebezpečné?
Ocitla jsem se třeba na nějakém mejdanu v baru, který neměl ani označení, a později jsem se dozvěděla, že odtamtud mizejí děvčata. Nebo jsem pracovala v Radosti, kde jsem viděla, jak odvážejí zdrogované čtrnáctileté děti, nebo bitku, při níž rozmašírovali člověka o sklo, anebo mi vyhrožoval pán, kterého jsem upozornila, aby před mým barem neprodával drogy, a on na mě vyndal nůž a řekl: „Ještě jednou dal a zabiju tě!“ To bylo v době Draculy.

V Draculovi jste se ve sboru asi nudila.
Na vysoké škole se pořád něco dělo, musela jsem se učit, a to mi chybělo. Pět hodin trávit i v divadle a pak do čtyř do rána hrát kulečník mi přišlo málo. Šla jsem tedy do klubu Radost, a Raže nalhala jim, že umím dobře anglicky a že jsem jako servírka pomáhala na svatbách, a oni mě vzali na týden na zkušenou. Pak jsem tam zůstala tři roky a postupovala po žebříčku až k nejvyššímu postu, kterým je barmanka. Dokonce jsem zvládla směnu v sobotu v noci, což bylo privilegium jenom pro chlapy. Byla jsem na sebe pyšná.

Sníte ještě o Broadwayi?
Na Broadway už jsem stará. Na škole sem jsme o ní snili, a kdybychom měli peníze pena a odjeli tam na konkurz, tak by to snad i vyšlo. Synovec slovenského herce Igora Šimka, který tam studuje a zná poměry v broadwayských divadlech, říkal: „Vás by tam vzali celý ročník.“ Jenže by to znamenalo mít na to peníze, vízum, vyřídit si spoustu papírů...

Teď jste tak trochu potvrdila, co se o vás říká -že jste pesimistický optimista. Jak se to ještě projevuje?
Třeba tak, že jsem v každé chvíli připravena na to nejhorší. Na druhou stranu mi to umožňuje těšit se z každého okamžiku. To mě naučil táta. Někdy je to paranoia. Když jedu ve výtahu, představuju si, co bych dělala, kdyby spadl - čeho se chytnu, kudy vylezu - a ve finále jsem ráda, že se nic nestalo. (úsměv)

Jak z tohoto pohledu akceptujete svobodné povolání?
Dobře. Akorát čím jsem starší, tím méně snáším autority. Ale nejistota mě pohání a budí - ve mně aktivitu. Kdybych byla někde zaměstnaná, - popadne mě lenost, em protože jsem od přírody líná. . Volná noha mě posouvá dál.

Jak jste se dostala k seriálům?
Přes konkurzy. Do Nemocnice na kraji ji m města po dvaceti letech mě čekal rovnou s panem Abrhámem. Přišla rovn jsem na něj po prohýřený noci, bylo mi špatně, snažila jsem se šminkami lo m zamaskovat únavu a měla jsem kam před ním hroznou trému. Ale pan Abrhám n se ke mně choval kolegiálně a režisér hám Bočan tu scénu napřed třikrát projel sér Boča a teprve pak si ji natočil. Za měsíc se mi ozvali, že jo. Konkurz na Ordinaci byl dokonce tříměsíční, tříkolový maraton. Když konce mi nakonec zavolal režisér Sebechlebský, že má pro mě hezkou roli a že se těší, až se spolu sejdeme, moc jsem si toho vážila.

Ordinace vás hodně posunula.
Co se týká popularity, tak ano. Práce před televizní kamerou byla náročná v tom, že se víceméně improvizovalo. V seriálech není čas na zkoušení, člověk musí být pohotový. Vytříbila jsem si češtinu, rychlé myšlení a učení. A během těch tří let jsem potkala celou plejádu skvělých herců. Vážila jsem si toho, že mám jednu z hlavních rolí a oni přijdou kvůli jednomu dialogu. Za divadlo jsem měla jednom la Thá dvě Thálie, což je profesně víc, protože ji udělují odborníci, ale co do popularity uděluj mi to nepřineslo tolik jako seriál. To říkají n kají vši všichni. Dneska je společnost takhle hle nas nastavená.

Pro comeback na jeviště jste si nedá nedávno vybrala muzikál Naháči, či, k který ale rychle skončil.
Poslední muzikál, ve kterém jsem hrál hrála, byl v Ústí nad Labem Hello, Dol Dolly!, a to je dva a půl roku. Pak žádná nabídka nepřišla. A potom mi zav zavolala produkční Naháčů a mně se to zdálo jako zajímavý nápad, kt kterému jsem sice moc nerozuměla, la ale chtěla jsem se toho účastnit. Hrálo se na Výstavišti v Pyramidě a nepovedlo se to z různých důvodů. Finančních i technických. Pro mě to ale byla obrovská zkušenost. Jednak jsem byla po dlouhé době zase na jevišti, což mi chybělo, a přestože na nás chodilo málo lidí, bylo to úžasný. Navíc se mi líbila hudba, kterou napsal Jarek Šimek.

Na Primě jste dotočila Česko na talíři. Umíte vařit?
Když mě zavolal Petr Lesák na casting, trochu mě vyděsil, protože jsem nikdy nevařila, dokonce jsem se odmítala fotit v kuchyni. Ale ubezpečil mě, že potřebují někoho, komu by nebylo trapný se zeptat, jak se krájí cibule. Tak jsem to zkusila a stala se průvodkyní zázraků, které připravoval pan Sapík. A vidíte, dnes jsem dostala zprávu, že budeme v březnu točit dalších šestnáct dílů. Nejsem tam sice kvůli vaření, ale postupně zjišťuju, že mě čím dál víc baví. I doma. Zapomenu při něm na čas a na venkovní svět a pokaždé je to jiné. Jako je každé představení jiné. I v kuchyni dávám přednost fantazii a nevadí mi, když jeden z deseti pokusů pokazím. I to je zážitek.

Co ještě v současné době děláte?
Natočila jsem pilotní díl seriálu Gympl, mám i nabídku do Divadla J. K. Tyla v Plzni na Prodavače snů, který má v únoru premiéru.



Sníte o návratu na Slovensko?
Ne, vůbec. Já sním o tom, mít se tak dobře, abych mohla být celé léto v Itálii. Máme tam kamarády, líbí se mi tamní kultura, smýšlení lidí, kuchyně, moře a klid. Ale doopravdy už dnes sním jen o zdraví. O ničem jiném. Abych byla zdravá já i moji blízcí.


Vizitka:

Narodila se 28. prosince 1972 v Nitře
Vystudovala bratislavskou konzervatoř (hudebnědramatické oddělení) a JAMU (muzikálové herectví)
Během studií hostovala na Nové scéně v Bratislavě, v Městském i Národním divadle v Brně, účinkovala i v Národním divadle v Praze, hostovala v řadě divadel
TV: Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, Ordinace v růžové zahradě (česká i slovenská), Jsou hvězdy, které nehasnou, Go Go Show, Silvestr, Česko na talíři atd.
Držitelka Thálie 2002 a 2004 a TýTý 2005 a 2006, Zlatá deska 2008 za album Dárek vánoční (celkem nahrála tři CD)