ROZHOVORY

KVĚTY-autor:Jana Bednářová
Daniela Šinkorová: Úspěch, když se o něj nemáte s kým podělit, je k ničemu

Na rozhovor přišla provoněná italským sluníčkem a svěžím parfémem, plná energie a elánu. Herečka, zpěvačka a moderátorka Daniela Šinkorová (39) má práce nad hlavu.

Její televizní fanoušci se mají na co těšit. Na podzim se objeví v jedné z postav nového seriálu Gympl.

Jak bylo na cestách?

Dovolená je vždycky fajn. Celý rok jsem střádala volno, abych mohla na delší dobu zmizet do milované Itálie. Povedlo se, počasí nám velmi přálo, dokonce jsme třikrát za sebou zažili vlnu anticyklonu z Afriky, což znamenalo teploty kolem čtyřiceti stupňů. Sluníčko mě tedy opravdu dobilo!

Jste v balení kufrů a batohů pečlivka, nebo spíš improvizátorka?

Za ta léta, co jezdíme takhle na delší dobu, mám „velké balení“ v malíčku. Ale v podstatě jsem klidná, když mám doklady, kreditku, svůj kartáček a parfém. (směje se) Všechno ostatní už se dá sehnat. Cestování je můj koníček, nemám problém se sbalit za půl hodiny, i uprostřed noci.

Teď už jsem se „zklidnila“, ale v mládí jsem hodně cestovala i stopem (až jsem jednoho dne musela vystoupit z už rozjíždějícího se auta, začínalo to být nebezpečné). A také jsem milovala návštěvy měst, jen tak na otočku. Autem jsem projela skoro celou Evropu. Víte, kde jsem ale nebyla nikdy? Je to zvláštní. V Chorvatsku!


A napravíte to?

Doufám, že ano. Na rozdíl ode mě tam moje sestra jezdí na dovolenou dvacet let. Tak snad nám to někdy spolu vyjde.

Balení máte v malíčku, v čem jste nepraktická?

Já nevím, spíš jsem někdy praktická až hrůza!

A vůbec – jakou vlastností se moc nechlubíte?

Jééé, těch je hodně, nejsem si jista, že bych je měla ventilovat. Třeba – asi jsem marnivá. Dělá mi dobře koupit něco sobě nebo kamarádům jen tak. Nebo si někdy nadávám, že nepříjemnou pravdu raději spolknu, než bych někomu ublížila.

Většinou se to ale stejně obrátí proti mně. Často štvu samu sebe tím, jak málo toho vím. Obecně. Mám touhu se pořád něco učit, ale, ach, ta lenost! Vidíte, na tu jsem málem zapomněla…


Který zážitek z vašich cest stál fakt za to?

Minulý rok jsem se málem utopila. Chtěli jsme ukázat kamarádům místo, kam se chodíme koupat, dojet se tam dá jen na člunu. Během výletu se však klidné moře změnilo. Když jsme v docela velkých vlnách přistávali a snažili se dostat na pevninu, nešlo to ustát, molo klouzalo, člun i s motorem zatopila vlna, já se sklouzla taky – pod člun. No naštěstí přiběhli Italové, vždy ochotní pomoci…

A co myslíte? Pak nám strašlivě vynadali, že jsme blázni, když jsme v takovém počasí vyjížděli na moře! A další: v Paříži jsem si vzala taxíka na letiště. Taxikář ho bohužel nenašel! Respektive ano, „jen“ zapomněl z dálnice odbočit. Než jsme objevili další exit, viděla jsem své letadlo odlétat.

Nic moc pocit, když máte být zítra na place a už žádný spoj neletí. Ale do třetice mám hezký zážitek z Bulharska: jako malá holka jsem si hrála na pláži v písku a našla zlatý prsten! Dodnes ho nosí moje sestra.

Co vám ještě uvízlo v hlavě jako vzpomínka na dětství?

Třeba právě sestra. Leží na břiše na zemi, já jí ležím na zádech a ona se učí na zkoušku na vysoké škole z „úpravy vodních toků“. Učila se to tak, že se mi ty hrůzy snažila vysvětlit. A mě to díky ní ohromně bavilo! Všechno se ségrou mě hrozně bavilo! Například mě prvně v životě vzala do letního kina. Chudák.

Měla rande a já jí dělala o jedenáct let mladší „ocásek“. Protože jsem během promítání samozřejmě usnula, nesli mě pak na zádech s jejím přítelem domů. Asi pět kilometrů! S Jankou jsem přišla na chuť i společenským tancům, byla můj velký vzor. Stejně jako rodiče.

Naučili vás, o co v životě jde?

A každý po svém. Máma mě vzala v mých čtrnácti do Prahy, utratila na to všechny úspory. Poprvé jsem pila kafe, abych se cítila jako dospělá, v drahé restauraci hotelu Ambassador mě obsluhoval číšník… Bylo to úžasné! Chodila jsem s ní taky do práce, do loutkového divadla, atmosféra zákulisí se mi strašně líbila.

Maminka mi objevila ten „bohémský svět“. Táta mě zase přesvědčil, že se nemusím bát včel, které choval na med, pomáhala jsem mu u výroby. Byl radioamatér, takže na jeho klíně jsem zvládala morseovku, učili jsme se znát vlajky všech států. Milovala jsem, když jsme zatemnili dětský pokoj, táta promítal diapozitivy a vyprávěl mi k tomu pohádku… Máte dost místa na další vzpomínky? (směje se)



U prvního kafe jste se cítila jako mladá dáma… Co potřebujete dnes pro jistotu a sebevědomí?

Když jsem vnitřně přesvědčená o správnosti toho, co dělám, když vím, že jsem pro danou věc udělala maximum, pak mám jistotu. Nikoli sebevědomí, to ještě pořád honím… Samozřejmě potřebuji blízkého člověka, lásku, podporu rodiny. Protože úspěch, když se o něj nemáte s kým podělit, je k ničemu.

Umíte být tedy někdy sama?

Jasně! Miluji samotu odmalička, souvisí to i s mým znamením Kozoroha. Ráda něco vyrábím, vymýšlím zlepšováky, čtu si, chodím do kina – sama nejraději. Ovšem je to samota, ve které vím, že „tam někde“, kousek ode mě, jsou pořád na dosah lidi. Nevím, jestli bych třeba uměla jet na expedici do divočiny úplně sama. To bych asi dlouho nevydržela.

Zpíváte si doma?

Jo, teď už jo. Máme dům, ve kterém nikoho neruším. Můžu řvát z plna hrdla, děsně si to užívám. Ale nejraději, což se o mně ví, zpívám v autě. Taky na břehu moře. Jenže většinou trénuji vysoké tóny, na poslední dovolené po patnácti minutách „výšek“ na mě vystartovali všichni psi, včetně toulavých, a děsivým pohledem i

Teď se mluví o vašem návratu na obrazovku v seriálu Gympl. Ale vy jste zase tak docela nezmizela…

Ne, tři roky jsem dojížděla do Bratislavy, kde jsem natáčela slovenskou verzi Ordinace v růžové zahradě. A velmi mě potěšilo moderování kulinářského pořadu Česko na talíři. Byl to zážitek na celý život.

Stala jste se kuchařkou?

Nadšenou kuchařkou, což bych nečekala. Popravdě řečeno jsem spíš nadšená, trpělivá, celoživotní studentka. Pár jídel ale opravdu umím, baví mě dezerty. Ovšem Jarda Sapík ze mě nikdy nebude! Ale na natáčení jsme navštívili spoustu známých, příjemných osobností, se kterými jsem si povídala i o věcech, které se pak na obrazovku nedostaly. Někdy bohužel, někdy bohudík.

Obliba pořadů o vaření je přímo neuvěřitelná. Co na nich podle vás diváky láká?

Myslím, že existují dvě skupiny diváků. Někdo se opravdu dívá s ambicí uvařit si dobré jídlo, naučit se něco nového, obohatit jídelníček, překvapit své blízké. A jiný se zkrátka rád podívá na „atrakci“: přípravu jídla v krásném prostředí, v draze vybavené kuchyni, šikovným a vtipným kuchařem. Výsledkem může být efekt – „najedl jsem se očima“, bylo to úžasné! A bez práce! Nevím.


O vaší hrdince v seriálu Gympl už se něco v novinách objevilo. Je to žena, kterou potkalo domácí násilí, a ona utíká i s dětmi… Sama jste tu roli označila jako výzvu. Byla jste překvapená, když vám takový typ ženy nabídli?

Říkala jsem si, že to bude fuška! Věděla jsem, že s mojí Majkou Šmídovou nebudu v hodně věcech souhlasit, že se budu u učení role vztekat. Na ni. Jak to, že to dopustí? Jak se stane, že chytrá, schopná ženská dopadne takhle? Hlavně jí ale držím palce, aby v mém podání byla sympatická. Aby ji divák pochopil.

Aby se na její osud podívalo co nejvíce žen, i těch potají týraných, aby se třeba „poznaly“ a zkusily se vzepřít, požádaly o pomoc, dokud to jde. Až během natáčení zjišťuji, jak je to všechno děsivé, záludné. Že se tento „nemocný vztah“ živí nejdřív z lásky vzájemné, pak přežívá kvůli obrovské lásce k dětem. A najednou se Majka octne v pasti… No, nebudu prozrazovat.

Ovšem musím říct, že když se ty texty učím, je mi až fyzicky zle. Z představy, že tohle se děje v tolika domácnostech a že kolikrát ani nejlepší přátelé, rodiče, nic nevědí. A když nic nevíte, nemůžete pomoci. Hrůza.

V prosinci vám bude čtyřicet, blížíte se věku, kterému muzikanti říkají „život v D dur“. Jak zní vašim uším?

D dur je prima! Asi začnu znovu hrát na piáno, ať mi zní co nejdéle! Ale vážně. Pořád se těším na každý nový den, stále jsem v očekávání velkých věcí, věřím, že ještě něco užitečného udělám, žije ve mně furt dítě „Danka“.

A když mi je ouvej, kouknu se na svoji třiasedmdesátiletou maminku, která křepčí po celé Nitře, má hory kamarádů, je velmi společenská, vtipná, nebo na moji sestru, která právě oslavila padesátku. Je profesorkou na vysoké škole, vychovala dva úžasné syny a tiše doufám, že ani moje jablko nepadlo daleko od stromu.

Když bilancujete – byly roky, které máte za sebou, dobré?

Ježiš! Úúúžasné!!! Neměnila bych, vážně, nic. Všechno, i to nejhorší, mě utužilo, každé neštěstí mě posunulo dál, věřím tomu, že všechno zlé je k něčemu dobré. Některé věci, jako bylo předčasné úmrtí táty nebo šílený bulvární humbuk kolem mého odchodu z Novy, bych už ale nechtěla zažít znovu. Jiné bych si dala klidně dvakrát!

Třeba spolupráci s Jirkou Kornem, Kabaret v Plzni, Sugar během studií na JAMU, vlastně i celou JAMU. Momentálně jsem vděčná, že mám zázemí v Praze s partnerem, v Nitře u mámy a sestry, že mám práci, která mě baví a naplňuje, a že mi zůstali kamarádi. A… hlavní je stejně zdraví, to zatím funguje. (klepe na stůl)

Schází vám něco ke štěstí?

Ani ne. Důležité pro mě je nepřestat umět snít. I když se ty sny třeba nesplní.

Máte nový dům. Co v něm nesmí chybět?

Prostor. Světlo. Kytky, hodně kytek. Postel, dobré jídlo, knížky, hudba. A můj muž.

Když o svém partnerovi nechcete nic prozradit a jste známá sportovní fanynka – tak aspoň: chodíte s ním třeba na fotbal?

Na fotbal ne, jsem spíš na hokej. Ale chtěli bychom vidět Wimbledon. Oba jsme fandové Valentina Rossiho a taky Karla Abrahama, sledujeme MotoGP, tak snad někdy navštívíme Brno nebo i další okruhy: Valencii, Mugello…

Současnost vás trápit nemusí. Co budoucnost? Co třeba svatba?

Už jsem dávno vdaná! Jen bez svatby.

Vizitka:
Daniela Šinkorová (39)

Původně se jmenovala Gabriela, ale její sestra četla knížku Danka a Janka a tak dlouho rodiče prosila, až nakonec miminko v kostele překřtili a z Gabriely je Daniela.
Má dvě Ceny Thálie, dvakrát obhájila Cenu TýTý v kategorii Nejoblíbenější herečka, získala Cenu Anno jako nejoblíbenější žena TV Nova.
Žije s podnikatelem Ladislavem Polákem.
Její starší sestra Jana je rovněž hudebně nadaná, byla mistryně Slovenska ve společenských tancích, vystudovala vodohospodářství, je profesorka na vysoké škole a vůbec je, jak říká Daniela, „multitalentovaná“.
Miluje všechny nedietní speciality slovenské kuchyně.